Pramen panny

Pokřižte si Kočár do Vídně s atmosférou Sedmé pečeti a vyjde vám něco podobného. Jak už je napsáno v obsahu - kontrast krajiny a vůbec prostředí s probíhajícím dějem vytváří velmi poutavou směs - jaro, rozpuk, chtíč, plod, krev, motivy mrazivého chladu a spalujícího horka, pomsta podaná zastudena, víra v Boha a zázrak. ať žijí staré pověsti švédské :)) 9/10 (13.04.2007)

Tyto středověké balady uměl takto jen Bergman a Vláčil. Jen oni uměli vyjevit život ve středověku tak, abychom uvěřili, že se to skutečně mohlo stát. Pramen panny staví hlavního představitele (opět charismatického Maxe von Sydow) před religiozně zabalené dilema, které k potěšení diváka vyřeší zcela bez skrupulí. (10.06.2009)

Tento snímek dokázal, že se dají velké myšlenky vyjádřit bez velkých slov. Film nemá potřebu být příliš ukecaný, jelikož sám příběh je dostatečně silný. Toto je pro mně ideální stav a ideální film. Je zajímavé si uvědomit, že jakmile se otec dozví, co se stalo, tak se ponoří do mlčení (a s tím i jeho křesťanství)a pak vykoná vše, co mělo být vykonáno, přesně podle starých předkřesťanských zvyklostí - a toto mlčení skončí až na místě činu, kde se s danou událostí otec vyrovná zase po křesťansku. (15.07.2010)

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)